Můžeme si zavolat či napsat.

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY ZDE

A v roli, kterou právě hrajete je přítomen jak herec, tak divák, ale ani jedním z nich nejste. Jste to, co si to uvědomuje. A není špatných nebo dobrých rolí, jsou jen role, s vámi to ve skutečnosti nemá nic společného. Tak proč si role neužít, místo toho se s nimi ztotožňovat:)

Ve skutečnosti nic, děje se to samo. Pokud si ještě mysl myslí, že to tvoří ona, děje se princip duality a pak je to neustálé nahoru a dolů. Příčina a následek. Slova nemohou změnit nastavení mysli, ale mohou ji "naočkovat" - poodhalit jiný úhel pohledu a pak se třeba něco změní, ale neuděláte to vy - děje se to samo:)...

Můžeme to nazvat změnou myšlení, můžeme to nazvat změnou úhlu pohledu a můžeme to klidně nazvat jen tím, čím to je teď. Nelze to popsat slovy a přesto se mysl o to neustále snaží:) Ve skutečnosti se nesnaží, ale děje se to samo. Děje se mystérium, které je změnou ve vás a přeci vy sami s tím nemůžete nic udělat....

A teď neřešme to, že vše je iluze a uvědomme si, že jediné co je, je toto. To, co nyní je. Není nic jiného než to, co je teď. Jen tento děj tady a teď. Jednoduché, dokonalé toto:)

Ví kocour, že je kocourem? Ví strom, že je stromem? Jen člověk ví (si myslí, že ví), že je člověkem a to je ta iluze. Neboť to, že něco někdo ví, je iluze. Není tu žádné vím, není tu nikdo, kdo by něco věděl, jen se to děje a děje se to samo. Já vím, je oddělenost - dualita. Skutečnost není já vím, skutečnost neexistuje....

Můžeme stokrát číst jak to je, můžeme stokrát vidět na vlastní oči, jak to funguje a můžeme stokrát vědět (myslet si) jaká je skutečnost, ale pokud to nežijeme, pokud se neděje praxe, není nic, co bychom mohli sdělit a stále jsou to jen bla, bla, bla...ale i to je v pořádku:)

Je to stav plného přijetí všeho takového jaké to je. Není to rezignace, není to smíření, je to přijetí. V tomto stavu uvědomění si skutečnosti tady a teď se "jen" děje děj. Vědomí toho, že vše se děje v zájmu celku. Stav pozorovatele se také mění, zůstává "jen" zdánlivý přítomný děj, který se jen děje, aniž by s ním byl někdo ztotožněn....

Když prožíváme vnitřní klid a stav přítomnosti nás prostupuje cele tady a teď, a i když jsme si plně vědomi co je skutečnost a co obsah mysli, a i když není nic co by se dělo tzv. špatně nebo dobře...je tu stále jedno ale, které nás odděluje od celku...

Existuje úroveň, kde se existence zamiluje do existence, která ve skutečnosti neexistuje. Ano, mnohá mysl bude vnímat protiřečení si, ale to je mysl. Stav existence, vnímání, že existuji - je věčné a toho se lze nejen chytit, ale tím se hlavně lze stát tady a teď.

A jediné, co nás rozděluje je, když na stav existence zapomeneme a ztotožníme se sami se sebou jako jednotlivcem, s Já jsem. Nejsme JÁ osobnost, jsme stav existence, a iluze Já jsem je pro mysl v určité fázi natolik dokonalá, že prožíváme zdání, že není snadné se rozpomenout na to, kým skutečně jsme, a přitom je tato skutečnost s...

Jsou různé roviny nebo chcete-li úrovně toho, jak mohu žít. Buď z tzv. Duality, tedy podle obsahu mysli (toho co si myslím), podle představ o všem, co se děje, co se má dít a co bych chtěl, aby se dělo, nebo dokonce co si myslím, že se dělo v minulosti. Anebo je tu jiná rovina, tzv. bytí v přítomnosti tady a teď....

Už víme, že buď žijeme v zajetí obsahu mysli, nebo skrz princip života. Vtipné už na tom je označení žijeme, neboť víme, že tohle všechno je iluze a jediné, co můžeme ve skutečnosti vnímat, je stav existence, o jejíž samotné existenci víme své😊.