Co proto můžete udělat?

11.12.2021

Ve skutečnosti nic, děje se to samo. Pokud si ještě mysl myslí, že to tvoří ona, děje se princip duality a pak je to neustálé nahoru a dolů. Příčina a následek. Slova nemohou změnit nastavení mysli, ale mohou ji "naočkovat" - poodhalit jiný úhel pohledu a pak se třeba něco změní, ale neuděláte to vy - děje se to samo:)

S pokorou přijímat programy

To, že mysl ví, že něco vnímá, je stále jen iluze a tato iluze vlastní důležitosti odvádí od skutečnosti toho, kdo jsme. Lze to nazvat odděleností, neboť vy nejste myslí, ani tím, co si něco myslí, ale jen tím, co si to uvědomuje. Ale ne tou osobou, ale tím stavem, tím nehmatatelným, co si uvědomuje zdánlivý děj.

I tohle se děje samo a není tu nikdo, kdo by to ve skutečnosti psal nebo vytvářel nějaká slova, ale je tu to, co si uvědomuje, že se děje zdánlivý děj. Přijímání tohoto děje a souvisejících myšlenek, emocí, pocitů, reakcí s vnitřní pokorou a vědomím, že to nejsem Já, ale že se to jen zdánlivě děje a není na mě do toho nijak zasahovat, něco si o tom myslet, ale jen si toho být vědom tady a teď.


Je to jako přechod do jiné úrovně a přitom tu není nikdo, kdo by tím procházel

Vnímání reality je relevantní, a i když část vědců už tuto skutečnost hlásí, stále je to z pozice osoby, tedy Já jsem, která si myslí, že si realitu tvoří konkrétní osoba sama. Ale jak by mohla, když ti samý vědci řeknou, že impuls pro konání každé osoby přichází dříve, než kdokoliv z vás začne v realitě konat. To znamená, že když už je tu myšlenka, je již dávno rozhodnuto, co učiníte. Nejste tvůrci, jste to, co si jen uvědomuje to tvoření tady a teď.

Pro mnohou mysl to nemusí být příjemné zjištění, a proto ta ať tomu nevěří a jde si svou vlastní cestou. Tohle jsou informace pro mysl, která již vnímá skutečnost, která již ví, že pocit vlastní důležitosti, je jen další program, a že tu není nikdo, kdo by něco tvořil. 


V dualitě jsme jen obsahy mysli

A není to špatně nebo dobře, jen to tak je. Obsahy mysli přes které se dějí programy, se kterými se buď mysl ztotožňuje, anebo ne. A pokud se děje ztotožnění s programem, děje se i příčina versus následek a tak se děje vyrovnávání principem. Nahoru dolů. Ale děje se to samo, není tu nikdo, kdo by za to mohl, kdo by s tím mohl něco udělat, kdo by to mohl změnit.

Jen přijímat programy s pokorou

Intelektuální mysl to chce nejdříve pochopit a myslí si:), že když to pochopí, když bude tzv. vědět, může s tím něco udělat. A tím pádem se děje ztotožnění a program vlastní důležitosti je tu. Oddělenost. Ale pak se nesmí mysl divit, že je tu neustálé nahoru dolů. Možná se již neděje tak často a možná, že už to nemá takový náboj, nebo možná ano, ale jedno je jisté:) mysl s tím nic udělat nemůže a je to jedno.

Ale ono se to unaví:) A pak možná mysl bude jen s pokorou přijímat programy tady a teď, a nebude tu již nikdo, kdo by s tím chtěl něco dělat. Jen se bude dít zdánlivý děj tady a teď. 

A to je ten život s velkým Ž, život, který se děje v zájmu celku. To, co je tady a teď. To, co je a přitom tu není nikdo, kdo by tím byl:) Mystérium života ve své skutečné podobě.