Já jsem versus já jsem

09.04.2021

"Já jsem" tedy existuji. Stav "já jsem", není to samé, co pocit či myšlenka "já jsem". Možná je čas více osvětlit, co to je ten vědomý pozorovatel, neboť to není ta postava, či pocit, ale je to stav, který jen je a to tady a teď. Vědomí, tedy stav přítomnosti, tedy samotné pozorování tady a teď, kdy je zažíván projevený svět prostřednictvím sama sebe. Vědomý pozorovatel je cesta k plnému probuzení.

Je to stále dokola, a přitom je to tak jednoduché. Co to je ten vědomý pozorovatel? Vědomí, tedy stav přítomnosti, tedy samotné pozorování (uvědomování si) tady a teď, kdy je zažíván projevený svět prostřednictvím sama sebe? Prostě jste plnou pozorností tady a teď. Vědomý pozorovatel je stav přítomnosti.

Já jsem tedy existuji.

Já jsem Tereza. Já jsem žena. Já jsem nějaká. Já jsem tělo. Já jsem osoba. Já mám životní příběh. To je Dualita. To je ego. To je ztotožnění se s Já jsem někdo. To je oddělenost od Celku.

Naproti tomu Já jsem - jako Já existuji - jako stav existence tady a teď - jako pozorování, které si je vědomo zdánlivé existence pozorování. Stav, kdy je zažívána existence tady a teď.

Tedy v jiné úrovni "je" pozorovatel sám tou existencí. Vědomý pozorovatel je ten, který si vše jen uvědomuje - pozorovatel, který si je vědom zdánlivého děje tady a teď.

"Já jsem" tedy není o ztotožnění s osobou, s příběhem, s myšlenkami, s tělem, ale je to stav existence, tedy toho, co si uvědomuje děj tady a teď. Vědomý pozorovatel je sama přítomnost, neboť nic jiného tu není ve skutečnosti zažíváno.

Minulost ani budoucnost neexistuje, to je již jiná úroveň, kterou nyní nezažíváme, ale jen na ni vzpomínáme, nebo si ji představujeme. Takže například ve chvíli, kdy přemítáme znovu o minulosti a snažíme se ji oživit, pochopit, rozebrat, v tu chvíli se s ní ztotožňujeme a dáváme energii něčemu, co již neexistuje. Živíme v tu chvíli něco, co již není a tím to znovu sytíme energií a tím pádem aktivujeme samotný Princip, který toto naše ztotožnění se s myšlenkou (pocitem, emocí) uvedl zpět do rovnováhy - tedy vytváříme tím pádem nerovnováhu. A to se děje i pro tvoření představ budoucnosti.

Například obligátní přání, chci být šťastný. Ajajaj, opravdu Principu sdělujete, že nejste šťastní? 😊 Tak to můžete očekávat takový děj, který vás dovede k tomu, že se nakonec sami stanete tím štěstím, aby vám došlo, že stále štěstí v Dualitě nelze zažívat, to lze jen ve stavu Vědomí a to se stanete tím štěstím vy sami😊.

Staňte se tím štěstím.

To, co se děje, pokud jsme již najeli😊 na vědomého pozorovatele, je úplně jiná úroveň bytí a netvoříme nic, co by pro Princip znamenalo - uvádět dění do rovnováhy (přes +-), ale co již v rovnováze je, neboť je to v přítomnosti a v konání z přítomnosti. Bytí v přítomnosti tak dává prostor samotnému Principu, který tak tvoří v zájmu Celku bez vyrovnávání (+-).

Vysvětlím, pokud totiž konám vědomě, to znamená, jsem neustále v přítomnosti tady a teď, pokud konám ze stavu vědomého pozorovatele, tedy toho, kdo "je" v přítomném okamžiku vždy tady a teď bez hodnocení a očekávání, je tím pádem i vše okolo mě a uvnitř mě v rovnováze bez ohledu na to, co se děje. Neboť ve skutečnosti se nic neděje, "je" jen přítomnost teď, teď, teď...

Je to o změně stavu mysli, o změně nastavení mysli, o uvědomování si sama sebe.

Tento proces se děje sám a není na nás, ho nikterak ovlivnit. Prostě to je o přijetí všeho takového, jaké to je, nehodnocení dané situace, neočekávání, jak daná situace bude probíhat a jaký bude mít výsledek a také o nepředstavování si děje a situací dopředu. Je to o přijetí života takového, jaký je tady a teď.

Je jedno, kde se zrovna kdo nacházíme, život je v tobě, v nikom jiném, jen v tobě, ty jsi tím, kterému se tento zdánlivý život děje a je pro tebe vždy dokonale realizován. Že to teď nevidíš, neznamená, že to tak není. Jednou to uvidíš, i když tam již nebude nikdo, kdo by to chtěl uvidět😊.

Je jen zdánlivé teď, teď, teď... S láskou Terka 😊.