Jeden z nejsilnějších programů mysli - program méněcennosti

30.11.2020

Nastal čas podívat se zpětně na jeden z nejsilnějších programů mysli, na ten, který souvisí skoro se vším tím ostatním, co nám brání v plném prožívání Já Jsem. Pojďme se na něj podívat z jednoho úhlu pohledu (z jednoho obsahu mysli), ve kterém se mnozí z nás mohou najít a uvědomit si, že tento program se týká i jich. Je čas uvědomit si a přijmout program, který nám může odpovědět na otázku vlastní sebehodnoty.

Neboť zároveň s tím, co je skutečnost, se odhalují i programy mysli. A čím více jsme připraveni vidět skutečnost, tím silnější programy mysli se odhalují, neboť na to ji máme!

Zkusíme se na to podívat pohledem z dětství, kdy se narodíme do rodiny s vlastními programy mysli, což má každá rodina a každý rodič a každý člověk v tomto projeveném světe, tedy pokud není již vysvobozen a je samotným Vědomím.

Tato naše rodina, do které jsme se narodili, má nastavená svá pravidla fungování - své programy mysli. Každý v této rodině má své programy mysli a tím pádem představy, co je správné a co špatné, co by se mělo dělat a co již ne, a má prostě svá pravidla pro přežití. A tyto pravidla nám jsou předány co nejdříve a my je musíme z úrovně dítěte dodržovat a nejlépe je převzít za své.

V rodině ve skutečnosti neexistuje svobodná vůle, neexistuje svoboda jednotlivce, ta končí se svobodou druhého, v tomto případě rodiče. Takže i když dítě cítí a vnímá život jinak, a protože jsou programy mysli dítěte jiné než rodičů, ale zároveň se tyto programy mysli přitáhly, pro uvědomění si toho, kdo ve skutečnosti jsem či lépe řečeno z určité úrovně vnímání - nejsem - začnou tyto programy mysli narážet.

Uvedu příklad na jednoduchých pravidlech - například:

V rodině je zvykem vstávat brzy ráno a neustále něco dělat, tzv. se neflákat, pokud dítě nedodržuje tento program mysli, že bez práce nejsou koláče, a že je potřeba se zasloužit o lásku rodiče konáním podle jeho představ, je nedodržování programu mysli ihned napadáno minimálně slovně, aby tento program dítě přijalo a konalo tak, jak rodič očekává, jak je v rodině zvykem.

Nebo pravidlo v kolik se obědvá, co se jí, jak se jí, kdy se mluví a jakým způsobem, či jestli je rodina hlučná, nebo naopak introvertní a nekomunikuje atd. A samozřejmě spousty a spousty dalších programů mysli, do kterých jsme vměstnáváni již od dětství a musíme je respektovat a co nejlépe dodržovat.

Programy mysli jsou v tomto období většinou proto, aby se dítě přizpůsobilo a přijalo všechny programy rodiče, které jsou nejsprávnější, nejlepší a je nutné je dodržovat. Rodič je pán, velitel, vůdce, ten, který živí, šatí, krmí, a tak i rozhoduje. A je jedno zda se dítě uvnitř nebo navenek bouří, či všechny programy mysli přijímá. Obojí má stejný efekt.

Ne jinak na tom byli naši rodiče a jejich rodiče a ...

A tak přijímáme jeden program mysli a jeden vzorec za druhým a postupně měníme sami sebe. Ztotožňujeme se s programy mysli, abychom přežili ve světě, do kterého jsme se narodili. Ať chceme nebo ne, musíme se stát tím, kým si rodina (společnost) přeje. Pokud to tak není a představu rodiny (rodičů) nenaplňujeme, je nám ihned dáno najevo, že nejsme hodni, že nás nemá rodič rád nebo že mu působíme bolest či vztek (v lepším případě rozladění).

Zde se představa rodičů a dětí, které tuto představu přijímají, dělí na ty hodné a poslušné děti, a na ty tzv. zlobivé a náročné.

A tak nejen, že ke svým programům mysli, přidáme programy mysli rodiny, časem pak i okolí a společnosti. A jak se stále ztotožňujeme s programy mysli, tak se trápíme, bojíme se, viníme se anebo se cítíme obětí. Prostě jsme v programu méněcennosti a začínáme svou hodnotu hledat a budovat podle naučených vzorců a představ většiny. A to přes výkony v práci, přes oblíbenost u přátel či partnera, či dětí, přes vydělávání peněz, nebo že něco umíme či víme víc než druhý apod.

Snažíme se vybudovat si svou sebehodnotu na hodnotách zvenčí. Nemáme se rádi, neumíme se mít rádi, nevíme, co se mít bezpodmínečně rád ve skutečnosti znamená, a tak neumíme mít bezpodmínečně rádi ani ostatní.

Zapomeneme na to, neuvědomíme si, že naše hodnota je jenom v tom, že jsme. Že jen to, že JSME (CELEK) je nejvyšší hodnotou a pravdou naší samotné existence. Že jsme sami touto Existencí - Vědomím samotné existence.

Neuvědomujeme si, že nejsme naše programy mysli a zabřezneme do programu méněcennosti, a tím začneme podmiňovat naši hodnotu, ale tím i hodnotu ostatních v tom, co děláme, jak se chováme a jak se mají chovat a co mají dělat ostatní. Jsme uvrženi do vězení vlastní mysli a svých představ a pak ve vztazích, a to i v partnerských, děláme to samé. Jsme vězniteli a zároveň vězni našich programů mysli a naučených vzorců.

Lze se z tohoto života ve vězení vysvobodit?

Ano, ale až tehdy, až nám bude naprosto jedno, co za programy mysli máme, až se nebudeme zachytávat za žádný program mysli, přijde vysvobození. Protože pokud nás programy mysli nebudou iritovat, štvát a nebudeme s nimi bojovat, v tu chvíli nám programy mysli dají pokoj a my budeme žít svobodně.

Cesta k tomuto vysvobození vede, jak již bylo psáno přes vědomé rozhodnutí, přestat být vězni a již netrpět, a poté jakmile se staneme vědomím pozorovatelem našeho života, a začneme se uvědomovat (Já jsem) a přijímat naše programy mysli, vydáme se na cestu lehkosti a života s velkým Ž.

Svoboda totiž přichází s tím, jak svobodní jsme my sami uvnitř sebe.

Nelze změnit věznitele, ani vězně, ale jen se vysvobodit z vězení tím, že se přestanu ztotožňovat s vězněm i věznitelem, že se přestanu ztotožňovat s tím, co vězeň dělá, jaký je a co si myslí. Až ve chvíli, kdy si uvědomím, že já nejsem ve skutečnosti vězněm, ani věznitelem, ale že já jsem to, co ví, že JE, spadne vězení a JÁ JSEM se ocitne na svobodě.

Svobodní totiž již jsme, ale jen se musíme přestat ztotožňovat s programy (obsahem) mysli a uvědomit si naší skutečnou podstatu - že jsme vědomou součástí celku, že jsme sama Existence, že JSME (celek).

S láskou a sebehodnotou zaznamenala přes svůj obsah mysli Tereza:)



Jste v programu méněcennosti? A jaké jsou vaše zkušenosti s tímto programem? Jste již svobodní, nebo ještě vězni a věznitelé?