V zájmu principu

07.02.2022

Vše se děje samo, a tak je věděno, že bytí v zájmu principu (života, vědomí) je nad zájem osoby a již není nikdo, kdo by to mohl žít jinak. Zájem principu je to, co je tady a teď a není zde nikdo, kdo by to chtěl jinak, kdo by cokoliv chtěl, ale jen je uvědomováno samo dění, které se děje samo.

Naočkování mysli a samotný zážitek skutečnosti má za následek, že je mysl nejen již delší "dobu" naočkovaná, ale naprogramování samotným principem se již spustilo a nyní již není cesty zpět a ani tu není nikdo, kdo by to chtěl jinak. Je věděno, že bytí v zájmu principu má jiný náboj, jinou vibraci a je to to, k čemu se celou "dobu" směřovalo, pokud to lze nazvat směřováním:)

Mysl opustila vlastní důležitost a představy a jen se děje zdánlivý děj tady a teď. Programy samotného principu (vědomí) jsou spuštěny a převzaly vedení, a i když popis tohoto stavu slovy není přesný a vlastně nemůže být ani předán touto formou, děje se zdánlivé psaní do slov.

Uvědomování si všeho takového jaké to je. Jen uvědomování se - nic míň a nic víc.

Je vnímáno, že je to, to ono a není nic, čím by to kdy nebylo. Tělo ještě zažívá zdánlivé závratě, mírné zatuhnutí na některých místech v těle se rozpouští, ale jsou vnímány už jen malé odezvy vibrací, které se potřebují možná projevit, aby již mohly odejít - proměnit se v nic.

Je to jako jízda na horské dráze, která se ve skutečnosti neděje, protože uvnitř toho nic je stabilita, klid a věděno, že se nic nemůže stát, že nic se proměňuje ve všechno a zase naopak. Propojení se vším a zároveň s ničím. Ano i ne, ale v rovnováze a dokonalém klidu. Bez omezení, ale přesto s pevnými pravidly, které ve skutečnosti neexistují.

Je to tak jednoduché a vždy to takové bylo. Nikdy to nebylo a nebude ničím jiným, než tím, co se děje právě teď. 

Nic ve své dokonalé celistvosti. Je to jako vítr, který se zdánlivě děje a přitom není o něm co říct, jen si uvědomovat vítr. I to slovo vítr jen je, není třeba si tvořit nějakou představu o tom větru, neboť to nemá žádnou představu, ale jen se to děje a "je" to dokonalé. 

"Dříve" by mysl spustila hodnocení větru, jaký je, zda prudký, silný, slabý, studený či teplý, zda je osobě příjemný či nepříjemný, či je už dlouho nebo přišel jen na chvíli, některá mysl by přidala i jeho rychlost a odkud přišel a kam směřuje, ale nyní je věděno, že to ani není vítr, ale jen se to zdánlivě děje. A je jedno, co to je, jen je vnímáno ticho, a že se to děje v teď. 

A vlastně už ani to není, neboť "je" to vše Celkem, proměnilo se to v jedno společné propojené a jediné Nic. 

Nic není odděleno od celku, ale je tím celkem. Je jen tady a teď. Teď...teď...teď...